Mission Impossible

V rukách svírám dopis od supertajné společnosti S.U.P. Výzvu k záchraně světa si nemůžu nechat ujít a proto odjíždím do Křídel a hlásím se dobrovolně k agentskému výcviku. Zde se poprvé setkávám tváří v tvář s opravdovými agenty a dochází mi, že tady končí veškerá legrace. Jejich tváře jsou drsné a kamenné, bez projevu jakýchkoli emocí. Jsou to ostřílení a zkušení profesionálové. Dostávám posledních pár okamžiků na rozloučení se s blízkými, které už možná nikdy nespatřím, a poté mi jeden z agentů zaváže oči a přidělí k jedné z šesti skupin. Poloha základny je přísně utajena a proto jsme odváděni po slepu a pro dezorientaci vedeni strastiplným terénem. Kopřivy tady pálí snad tisíckrát víc než doma. O smrčí a bodláčí nemá cenu vyprávět.

Po příchodu do základny je nám přidělena stanová ubikace a začíná kolotoč papírování. Všichni, kteří se přihlásíme do výcviku, absolvujeme lékařskou a psychologickou prohlídku, očkování, fotografování a nafasujeme základní agentský materiál. První večer konečně unaveně uléhám do svého spacáku, ale není mi dopřáno klidného spánku. Jen zavřu oči, spustí se poplach a všichni musíme nastoupit do svých skupin. Hlavní velitel S.U.P. pronáší řeč a všichni držíme minutu ticha za padlé agenty, o jejichž statečnosti se veřejnost nikdy nedoví.

Druhý den začíná zdrcující rozcvičkou, kterou vede agentka Lída. Když se dovleču do tábora, myslím, že nemám plíce a svaly po celém těle mě pálí. Hořce lituji, že jsem se přihlásil. Pak následuje cvičení maskování v lese, což mi alespoň trochu zlepší náladu, neboť se mi podaří přečíst poměrně velké množství čísel na zádech ostatních kadetů. Odpoledne pokračuje výcvik na různých stanovištích, kde se trénuje rychlost, síla, vytrvalost, mrštnost, bystrost i týmová spolupráce. K večeru už mnozí z nás jedou z posledního a dokonce se objevují první slzy z vyčerpání. Mé nasazení však bylo oceněno. Jsem přijat mezi agenty a budu se podílet na záchranné misi!

Ne každý však je úspěšný. Čtyřem kadetům se nedaří splnit testy, a proto si sbalili věci, byla jim vymazána paměť a byli odvezeni pryč. Nechtěl jsem tomu věřit, protože nikdo z nás nebyl žádný slaboch, přesto se však již nevrátili. Po tomto vyhlášení jsme seznámeni s podstatou naší mise. S.U.P. se podařilo zajistit porouchaný stroj času, který sestrojil vědec Jevgenij na příkaz knížete Zeldta. Ten se jeho pomocí snažil získat bohatství a vládu nad celým světem. Ve snaze zabránit nejhoršímu se vědec proti Zeldtovi vzepřel a stroj se pokusil zničit. Stojíme tedy před úkolem opravit stroj a najít a zastavit Zeldta. Prozatím je stroj nevyzpytatelný a nikdo kromě našeho technického odborníka na stroje času Davida se k němu raději nemáme přibližovat. Zítra se rozhodne, jak budeme v boji proti Zeldtovi pokračovat. Nikdo ale nemá tušení, co se stane.

Ráno, když rozespalý vylézám ze stanu, spatřuji podivnou změnu. Naši velící agenti se již stačili adaptovat na nové prostředí a jsou k nerozeznání od pravěkých lidí. Bylo nám oznámeno, že stroj času nás během spánku přenesl do pravěku a my v něm budeme uvězněni tak dlouho, dokud zde neobjevíme kolečko ze stroje, které se tu ocitlo po pokusu o jeho zničení. Snažíme se alespoň trochu napodobit své velitele, a proto si špiníme obličeje, zacucháváme vlasy a zastrkáváme listí a větvičky, kam jen to jde. Spojujeme se s klanem špinavovlasů, kteří hovořili o nějakém tajemném kovovém předmětu, který si již mnoho generací předávají. Všichni už tušíme, o jaký předmět jde. Pomáháme vystopovat skunkomuta a lovíme pterodaktylí vejce. Za odměnu se nám podaří získat šampon, který je brzy využit na obří igelitové klouzačce. Zkoušíme také místní zábavnou hru srnabal. Večer přichází náčelník a slavnostně předává první kolečko. Náš technik jej umisťuje do stroje a my zíráme, jak se místo prvního červeného světélka na stroji rozsvítí zelené. S nadějí, že se brzy vrátíme domů a unikneme ostrým zubům Rrrexe usínáme.

Ráno ale nejsme dvakrát mile překvapeni. Z amplionu vyřvává hudba a my jsme nuceni zapojit se do synchronizované rozcvičky. A všichni máme krááásnýý úúděl, před očima růůst… Stroj času se skoro trefil, sekl se jen o padesát let. Díky utajení jsme museli pracovat v povinných brigádách a vyrábět lampiony. Když se mi konečně podařilo sehnat veksláka a vyměnit si nějaké bony bylo už v Tuzexu skoro vyprodáno. Odpoledne jsme dostali konečně pořádný agentský úkol, kdy jsme se spojili s odbojem a prozkoumávali tajné schránky v nedaleké vesnici. Když jsme se tradičně sešli k večernímu slovu a chválám, poznali jsme odvrácenou stranu komunismu. O našem shromáždění se dozvěděla tajná policie a velmi agresivním způsobem zbila a zatkla naše zpěváky a nás rozehnala. Po setmění jsme ještě absolvovali lampiónový průvod, který byl uchvacující, avšak při pomyšlení na předchozí události mi ještě běhal mráz po zádech. Naštěstí jsem se probudil už někde úplně jinde. Pomohli jsme sehnat všechna zvířata k Noemu do jeho gigantické archy a odpoledne se zúčastnili závodu kluzáků s Lukem Skywalkerem. V noci jsme pak s našimi světelnými meči zaútočili na město Dalaran na planetě Alderaan a po jeho dobytí získali další součástku do stroje.

Dalšího dne se stroj opět předvedl a nás všechny poslal do doby kovbojů a indiánů. Protože jsme nevěděli, kde přesně máme tentokrát součástku hledat, infiltrovali jsme se do obou táborů. Dopoledne jsme za pořádného deště zjistili, jak těžký život měli zlatokopové a že pláštěnka v potoce nemá význam. Odpoledne se počasí sice uklidnilo, ale mezi kovboji a indiány to vřelo. Propukl tvrdý boj, ve kterém každý získal několik modřin, ochutnal hlínu a poznal sílu provazu. Nakonec však boj i přes záludné finty kovbojů skončil nerozhodně, oba tábory uhájily svoje vlajky a zadržely osm zajatců. Tento den jsem se do spacáku těšil víc než kdy jindy a byl jsem velice zvědav, jestli nás stroj nazítří opět někam přesune.

Nezklamal. Tentokrát jsem se ráno po budíčku místo v zrcadle mohl prohlížet v nablyštěné zbroji křižáckých rytířů do jejichž skupiny jsme se přidali. Našim cílem bylo osvobodit Jeruzalém a získat Zlatý grál. Nejprve jsme ale museli nelézt cestu k Jeruzalému. Celé dopoledne jsme bloudili po bíle vyznačených cestách, které ne vždy vedly správným směrem. Sbírali jsme poklady, pomáhali potřebným a utkávali se v boji s potulnými rytíři. Nakonec jsme došli k vysněnému cíli, Jeruzalém zazářil na kopci a naše křižácká armáda začala s dobýváním. Zdálo se mi, že bitva nemá konce a že nikdy nemůžeme zvítězit. Když už jsme klesali na mysli, štěstí se najednou obrátilo a my prolomili obrannou linii města. Pak už šlo všechno snadno. Brzy jsem v rukou držel Zlatý grál a z jeho dna vylovil ozubené kolečko, které k němu evidentně nepatřilo. Když ho náš technik umístil do stroje, svítila už polovina kontrolek zeleně.

Příští ráno jsem v kalendáři vyčetl rok 776 př.n.l. – rok prvních Olympijských her. Všichni agenti se maskovali do dlouhých bílých rób, kolem poskakoval bláznivý maskot papouščího vzezření a samotné hry započal pohledný maratonský běžec, který za zvuku fanfár slavnostně na druhý pokus podpálil olympijský oheň. Celý den se soutěžilo v mnoha originálních disciplínách, většina z nás na konci dne zářila všemi barvami. Vyhlášení vítězů bylo také fenomenální, neboť jsme byli korunováni vavřínovými čelenkami v barvách podle umístění.

Probuzení do dalšího dne však nebylo vůbec tak růžové. Ba naopak, úplně černé. Psal se rok 2015 a nevyšlo slunce. Rozcvička, snídaně i ranní ztišení proběhly v absolutní tmě. Pak jsme se pustili do sběru Konyxu, který mohl slunce zachránit a v lampiónových raketách jsme ho společně vyslali ke slunci s nadějí, že druhý den vyjde. Vyšlo, ale částečně možná proto, že jsme se probudili o několik desítek let dříve a ve Vietnamu. Dopoledne jsme bojovali o pevnosti, bohužel se nám příliš nedařilo. Soupeř byl ve značné výhodě, díky znalosti terénu a vysílačkám, které jsme my k dispozici neměli. Nakonec jsme těsně prohráli. To jsme ještě netušili, jaké tragické následky pro nás tato prohra bude mít. Odpoledne jsme získávali kódy rozmístěné po okolí, tak aby nás nezajali povstalci z Vietkongu. Mohli jsme si vyzkoušet v praxi, jak dobří jsme v maskování. Bohužel jsem byl spatřen, chycen a krutě mučen, přesto se jim nepodařilo kód mi z hlavy vymazat. Kolečko do časostroje jsme však neobjevili.

Proto nás k našemu zděšení druhý den ráno budila stejná melodie a naprosto stejně příjemný hlas křičící do rozhlasu: „Dobréé rááno Vietname!“ oznamující ty samé novinky jako včera. Všechno se úplně zaseklo a opakovalo jako předešlého dne. Na bitvu o pevnosti jsme se připravovali s obavami, že jestli nevyhrajeme, budeme to muset poslouchat i zítra a ovesná kaše třikrát po sobě by byla posledním hřebíkem do rakve. Proto jsme nasadili maximální úsilí a protivník neměl šanci ani s vysílačkami. Získané kolečko jsme ihned umístili do stroje a do dvou hodin jsme se ocitly ve starém Skotsku. Pomohli jsme místnímu skotskému farmáři sehnat jeho stádo skotu a i on se nám odvděčil dalším kolečkem.

Další ráno nás stroj přesunul opět do budoucnosti. Do temné doby, kdy křesťanství bude přísně zakázáno a křesťané stíháni a pronásledováni. Dopoledne jsme si stavěli v lese přístřešky, abychom se případně měli kam ukrýt. Odpoledne jsme se přidali ke křesťanskému odboji a pašovali jsme Bible a letáčky do Indie, která by jinak byla naprosto odříznutá. Večer byl vyhlášen cvičný poplach, abychom věděli, co si sbalit v případě nutnosti. A opravdu po večerním programu ve srubu nás obklíčil nepřítel. Podařilo se nám tajně vyklouznout a ukrýt se v lese v našich přístřešcích, kde jsme byli nuceni přespat. Naštěstí ráno už jsme se probudili do jiné doby, ale stále musím myslet na ostatní, kteří v té době skutečně žijí a musejí se ukrývat.

Tentokrát jsme se objevili v době, kdy Izraelci vycházeli z Egypta. Dopoledne jsme opět nabrousili naše meče a pomohli Izraelcům dobýt poslední bránu, kterou je Egypťané nechtěli nechat projít. Po obědě se vyskytl problém s přepravou věcí. Všechno prostě na zádech nést nemůžete a tak jsme využili zručnosti našich agentů a postavili Izraelcům vozy, na kterých mohli své věci převézt.

Po tomto večeru nám chybí už jen jediná součástka do stroje, poslední den. Když se probouzím první, co spatřím je velké žluté S na svalnaté hrudi Supermana. Rozhlížím se a kolem se to ostatními superhrdiny jenom hemží. O některých slyším úplně poprvé. Avšak spojíme své síly a společně se stavíme proti armádě, kterou vede kníže Zeldt. Je to opravdu velmi krvavá bitva, ale brzy se nám daří knížete zajmout a boje tak ukončit. Kníže nám předává poslední součástku a plán, který nám ukáže cestu k pokladu, který nahromadil. Výměnou za to ho nezabijeme, ale pošleme do doby, kterou si sám zvolí. Mezitím podle počtu bodů získaných během celé mise vyráží tým po týmu podle Zeldtova návodu za pokladem. Cesta je dlouhá, vedro nesnesitelné a zprávy téměř nevyluštitelné. Nakonec však docházíme k místu určení a vybíráme poklad, který všichni společně věnujeme na závěrečnou hostinu, která je opravdu velkolepá. Zvítězili jsme, opravili jsme stroj a porazili Zeldta!

S chutí pojídáme grilovaná kuřata a zapíjíme je kofolou. Každý tým si připravuje scénku, která má konečně vysvětlit, jak vznikla a co vlastně znamená zkratka S.U.P. Nejvíc se mi do paměti vryje “ Svobodovo utajené působení.“ Jakmile se setmí, je čas vykonat trest na našem vězni. Zeldt už stojí ve stroji a náš technik ho odesílá do doby 10. 8. 2014. Zabliká světlo, objeví se kouř a kníže je pryč. Potom jsme se všichni domluvili, že stroj času je velice nebezpečná věc a bude lepší jej zničit. Každý z nás si na památku udělá fotku a pak si z něj odnese jedno kolečko. Bude-li jej chtít někdo sestrojit znovu, musí nás dát zase všechny dohromady.

Zdá se, že je po všem, ale noc ještě nekončí. Na louce za srubem poblikávají čelovky a to značí, že se něco děje. Na závěr oslav se ještě spustí ohromující fireshow, kdy musím jen zírat s otevřenou pusou, co všechno naši vedoucí agenti umí s ohněm. A pak už je opravdu konec. Většina jde spát, někteří však ještě posedávají u ohně a vyprávějí si zážitky z bitev.

Ráno už jde o běžnou rutinu. Sbalit spacák, věci nacpat do batohu, tak aby vypadaly aspoň trochu složené, naložit je na auto a vzhůru domů! Čtrnáct dní uteklo jako voda a já prožil spoustu dobrodružství, nebezpečí i legrace a zachránil jsem svět!

Tak snad příští rok znovu.

Copy link
Powered by Social Snap