Volání divočiny 5

Pátý ročník Volání divočiny byl jiný. Poprvé jsme na něj vzali holky a poprvé jsme na tábořiště v Křídlech vyrazili pěšky už ze Žďáru. Touha poznat své limity a prožít dobrodružnou výpravu oslovila 5 kluků a 3 holky.

Všichni se sešli na určeném místě ve čtyři odpoledne a po krátké přípravě vyrazili do sněhových závějí, vtíravého větru a blížící se tmy. Protože jsme nechtěli holky na jejich prvním ročníku moc zničit, tak ty se odebraly vyčkat k Adélce domů, aby se k nám později připojily v Novém Městě. Z pozdějších výpovědí čas strávily ve všeobecném veselí a pohodě. Mezitím kluci pomalu postupovali zasněženými loukami a lesy. Úlevu přinášeli lesní cesty a místy vyhrnutý sníh u běžkařských tratí.

Krátce před devátou hodinou večerní dorazili do Nového Města, kde už na ně čekal holčičí zbytek výpravy. Ještě je čekalo několik kilometrů ve tmě a silném větru. V půl dvanácté dobrodruzi dorazili do Křídel. Na poslední dva kilometry se vyhecovali a dvě minuty před půlnocí dorazili do srubu, kde je již čekali rozpálené kamna a teplý čaj. Po krátké večeři se všichni zavrtali do spacáků a vychutnali si zasloužený spánek.

Necelých 20km zvládli za cca 6,5 hodiny!

Sobotní ráno bylo poklidné a po snídani jsme vyrazili ven. Zahráli jsme si sněžný fotbal a pak jsme zkusili postavit pořádné iglú. Na oběd šéfkuchař Míša všem připravil opékané párky a odpolední poobědní pohodu jsme zakončili u Bangu.

Před třetí odpolední jsme se začali balit, uklidili a zamkli srub a vyrazili na čtyři kilometry dlouhou cestu na vlak. Možná jsme jen mohli jít trochu více v klidu (čti pomaleji), protože nakonec jsme na vlakové zastávce v polích čekali skoro hodinu.

I přes fyzickou náročnost se letošní „divočina“ líbila a věřím, že každý poznal, že jeho limity jsou zase o kus dál. A nadarmo se neříká, že společné utrpení sbližuje. Uvidíme, co přinese příští ročník.